Vážení čtenáři,
po zveřejnění mého zamyšlení nad knihou Mein Kampf Vám předkládám výtah z proslovu Reinharda Heydricha při příležitosti jeho nástupu do funkce říšského protektora.
Tyto stránky bych chtěl věnovat svým příbuzným, sedlákům, kteří plnili dodávky potravin pro Říši, aby se tak vyhnuli konfiskaci majetku a uchránili své životy a životy svých dětí před nacistickou zvůlí. Tito sedláci podlehli zdání o dobrotivosti nacistů. Bohužel, bolševické "znárodňování" v nich tento sen jen posílilo a oni si tento sen sní až doposud.
Chtěl bych, aby tyto stránky byly také varováním pro dědice-restituenty, kteří dychtivě naslouchají vzpomínkám svých otců a matek o tom, jak "...za Hitlera se měl sedlák lépe, než za bolševika...", a kteří rok 1948 považují za mezník, před kterým bylo vzduchoprázdno.
Chtěl bych, aby tyto stránky byly varováním před takovými politickými a kulturními činovníky, kteří si nenechají ujít žádnou příležitost k tomu, aby si kopnuli do osmdesátiletých starců. Starců, jejichž jediným proviněním bylo to, že v dobré víře volili tehdy jedinou životaschopnou protifašistickou alternavu - KSČ.
Chtěl bych, aby tyto stránky byly varováním před takovými politickými a kulturními primitivy a členy KSČ, kteří se aktivně podíleli na výchově národa v duchu marxismu-leninismu, ale kteří v roce 1948, v padesátých létech, v roce 1968 nebo pobytem v kotelnách, emigraci, prognostických ústavech či jako cenzoři "prohlédli" a dnes pranýřují výsledky své ideologické "práce" - třicetileté mladíky, kteří v osmdesátých létech, čili v dobách relativně sociálně stabilních a příznivých, "neprohlédli" a namočili se do KSČ.
Ale ze všeho nejvíc bych si přál, aby tyto stránky byly varováním před takovými českými politiky, kteří těmto snům podlehli natolik, že se z nich stali - opět v dobré víře - dobrovolní vykonavatelé protektorátní politiky.





"Kchom-pa-ný!"
Třesk ručnic, hrany helem bez hnutí.
"Die Augen - rechts!"
Naleštěná palice tamborské hole vylétne do vzduchu, zatočí se a dopadne.
"Trrram...trrram...trrram..."
Rachot bubnů rve ticho Hradčanského náměstí. Drnčí liduprázdnými okny, třese skleněnými tabulemi laterny. Nadechnutá četa pištců sliní pysky, potom práskne do krysařských píšťal nátryl Preussens Goria.
Čestná setnina branné moci, zbraní SS a policie trčí vpravo hleď.
"Říšský protektor v Čechách a na Moravě, říšský ministr svobodný pán von Neurath považoval za nutné navrhnouti vůdci, aby mu udělil delší dovolenou za účelem obnovení jeho otřeseného zdraví. Vůdce nemohl za těchto okolností nevyhověti žádosti říšského protektora a pověřil SS-obergruppenfuhrera a generála policie Reinharda Heydricha na dobu nemoci říšského ministra von Neuratha výkonem funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě."
Úřední zpráva, oznámena ráno (v otrockém překladu do češtiny) protektorátním rozhlasem, nebude dnes tou poslední.
Od Svatovítského dómu zaznívají melodické údery hodin. Měří čas. Hodinu před dvanáctou muži, jehož dlouhá noha v nablýskané holínce se teď vyšvihla z automobilu k prvnímu kroku na půdě Prahy. Je jeseň. Neděle, dvacátého osmého září 1941. Svátek Václava, knížete České země.
"Achtung!" je slyšet od hradního vchodu velitele stráže.
Štíhlý vysoký muž spěchá podél řady. Levou rukou svírá kord. Druhá míří, upažená, k městu.
"Vyhlašuji na ochranu zájmů říše s účinností od 28.září 1941 dvanácti hodin až na další na území protektorátu Čechy a Morava civilní stav výjimečný. Všechny činy, jimiž jsou porušovány veřejný pořádek, hospodářský život nebo pracovní mír, jakož i nedovolené chování střelných zbraní, třaskavin nebo střeliva, podléhají stannému právu. To se týká také všeho srocování, shromažďování v uzavřených místnostech i na veřejných ulicích. Proti rozsudkům stanných soudů není odvolání. Rozsudky se vykonávají ihned zastřelením nebo oběšením. Podepsán: Heydrich."

Úřední zpráva, oznámená v poledne (v otrockém překladu do češtiny) protektorátním rozhlasem, nebude, bohužel, dnes tou poslední.
Před Matyášovou branou hraje vojenská hudba Die Fahne Hoch. Na hradní stožár stoupá zástava nového pána. Dvojblesk SS-run v poli černi.
Uprostřed prvního nádvoří přešlapují oficiální osobnosti.
"Proč zrovna policejního generála?", šeptají si vzadu členové protektorátní vlády. Navlékli k uvítání tuhé límce a žakety.
"Ať byl Neurath jaký byl, prosím. Ale vždy noblesní," míní doktor Krejší.
"Aristokrat", připomíná velkostatkář Jan rytíř Fousek, vedoucí činitel Národního souručenství, jemuž Neurath povolil používání šlechtického titulu.
"Diplomat staré školy", pokyvují hlavami ministerští kolegové, kteří si už navykli na "modus vivendi" s Neurathem, ochotni dokonce nevzpomínat krve českých studentů, jež ulpěla v listopadu 1939 na jeho bílých rukavicích.
"Warum denn gerade Heydrich?", přemítají zástupci říše s hákovými paklíči na rukávech, nikoliv bez nervozity. Stojí vpředu, jak jim určuje postavení v českém prostoru. Povrzávají vysokými botami, popotahují přezky služebního řemení. "Ja, proč sem Hitler poslal zrovna Heydricha?"
"Heil! Sieg heil!", skanduje špalír pražských soukmenovců, řídce roztažených po hradní rampě. Z nastupujícího protektora nespatří víc než frontové řády a spony, vetknuté na prsou ve tvaru kříže. Snad letmé mihnutí kosého čela, o němž sotva lze říci, zda to je ještě čelo nebo už nos. Ten, jemuž volají vstříc, nelpí na potlesku davu, k jeho pracovnímu stylu nepatří ceremonie a kapely.
Proto bude uvítání krátké. Heydrichův čas je natažené spušťadlo pistole, odvyklé jakémukoliv zdržování. Státní tajemník K. H. Frank sotva uspěje představit novému šéfovi podřízené šarže, funkce, jména. Heydrich je zná, dřív, než mu devótně stisknou prsty. Vědět o každém víc, než je známo a než může on sám předpokládat, že je známo - to je metoda, kterou šéf sicherheitsdienstu uplatňuje i jako protektor v Čechách a na Moravě.
"Generalleutnant Speich!"
"Těší mne, generále."
"Oberst von Briesen, Kommandant.."
"Děkuji, plukovníku, stačí."
"General der Ordnungspolizei Riege!"
"Tak jak to jde, starý bojovníku?"
"Obersturmbannfuhrer Bohme!"
"Heil Hitler, milý Bohme!"
Na konci řady se Heydrich prudce zastaví a pak zamíří ke schodišti reprezentačního křídla Hradu. Těch vzadu si nevšímá. Česká vláda? Co tady chce? Kdo je pořád strká do jedné řady s říšskými Němci? To musí přestat, tyhle protokolární přežitky, které trpěl Neurath. Čeští ministři smějí přijít, až je zavolám. Hned od začátku se jim musí ukázat, že buď budou hrát svou úlohu podle našich představ, anebo...
"Z nařízení zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenfuhrera Heydricha byl ministerský předseda autonomní protektorátní vlády inž.Eliáš zatčen pro velezradu a zemězradu a odevzdán lidovému soudu německé říše k vynesení rozsudku. Zastupující říšský protektor zbavil současně zatčeného jeho úřadu."
Ani tato oficiální zpráva, kterou (v otrockém překladu do češtiny) oznámí odpoledne protektorátní rozhlas, nebude dnes tou poslední. Heydrichův čas je pistole s plným zásobníkem, jejíž péro kmitá.
"Obergruppenfuhrere, váš rozkaz splněn!", odevzdává hlášení jeden ze skupiny pobočníků, které si šéf přivezl s sebou.
Heydrich bere do ruky dva fonogramy, odeslané před několika minutami z Prahy a Brna. V zločinorodém tempu se cítí doma, ať už je v Amsterodamu, v Oslo, na Wilhelmstrasse v Berlíně, nebo tady, v této pracovně v jižní části Pražského hradu, kterou právě převzal po Neurathovi.
Nový protektor přechází po sále, vykládaném uměleckými parketami. Diktuje spěšnou dálnopisnou zprávu.
"Tajné. Panu říšskému vedoucímu Bormannovi. Vůdcův hlavní stan".
Okamžik přemýšlení, spíše ze zvyku. Neboť to, co má letět po zvláštním kabelu z Prahy na severozápad Evropy, bylo už nejen promyšleno, ale je hotovo.
"Milý příslušníku strany Bormanne! Sděluji vám, jako dodatek ke svému dálnopisnému hlášení č. 11/41 ze dne 28.9.1941, že ve 22 hodin ve zprávách říšského vysílače Čechy budou vyhlášeny tyto rozsudky smrti, které budou zítra plakátovány:
Za prvé: Pro přípravu velezrady odsoudil stanný soud v Praze armádního generála Josefa Bílého a divizního generála Hugo Vojtu, oba mimo službu, k trestu smrti. Mimo to byl zabaven jejich majetek.
Za druhé: Pro sabotáž odsoudil stanný soud v Brně Aloise Trnečku z Rousinova a Rudolfa Pospíšila z Drnovic k trestu smrti.
Za třetí: Pro nedovolené držení zbraní odsoudil stanný soud v Praze Ladislava Kumzáka a Václava France z Prahy k trestu smrti.
Rozsudky byly dnes vykonány zastřelením (durch Erchiessen). Prosím, abyste o tom zpravil vůdce. Heydrich."
Za prvé, za druhé, ze třetí...
Dálnopis vyťukává Heydrichovu aritmetickou řadu. Její začátek. Den za dnem budou přibývat další jména. U mnoha z nich bude na plakátech zdůrazněno: Komunisté. Otto Synek, František Křížek, Jan Krejčí, Václav Křen, Vratislav Šantroch, František Taussig, Vlasta Haken, Karel Elsnic, Leopold Kaniok, Jan Jankovský, Josef Pokorný, Kurd Konrad...
Aritmetická řada SS-generála Heydricha pokračuje neúnavně, jako by čas nestačil k plnění jeho úkolu.
Je však tím úkolem nařizovat pouze popravy?
Ostatně, mnohé z nich nejsou jen trestem, nýbrž míří přes hlavy exekvovaných dál, proti různým činitelům domácím i zahraničním, proti jejich koncepci. Představitelům kolaborující české buržoazie se tímto způsobem dává najevo, že nacistický Berlín se nadále ani v nejmenším nehodlá s nimi dělit o ekonomické i politické ovládání českých zemí, že zde bude vládnout podle svého a ve svůj prospěch. A je to současně i gesto pro emigrantskou větev české buržoazie v Londýně, aby pochopila, že její naděje na uhájení jakéhosi vlivu nemají vyhlídky a nadále trpěny nebudou.
Takový je i smysl zatčení Eliáše a dalších buržoazních odbojových činitelů, o jejichž spojení s Benešem v Londýně, ostatně velmi chatrně zakonspirovaném, nacistická kontrarozvědka už dlouho věděla. Heydrich sám o tom za několik dnů řekne:
"Kdybychom chtěli sebrat všechny, kteří o tom věděli, museli bychom jich vzít podstatně víc, já však jsem vybral jen klíčová postavení, a ty ostatní, kteří o tom také věděli, jsem nechal a tvářil jsem se, jako bych nic nepozoroval, protože jsem nepovažoval za potřebné vyčistit tento prostor dohola, to by jich nezbylo mnoho, aby zde mohli pracovat.
Tedy: kolaboranty v čele s prezidentem a vládou sice potřebujeme, ale ne u společné tabule, třeba odstrčené na sám její okraj, nýbrž pouze jako výkonné nástroje, naprosto poslušné a povolné."
Ovšem Heydrichovým úkolem není jen nařizovat popravy. Je to jako příznačná ouvertura, která má zvěstovat další závažné kroky a změny.
Nedají na sebe dlouho čekat.
Dějištěm je monumentální palác se sloupovým průčelím, který si dal postavit koncem sedmnáctého století na pražských Hradčanech šlechtic Černín, obdivovatel vlašského umění od doby, kdy působil jako císařův vyslanec v Benátkách. Sedmnáct let tu úřadoval jako zahraniční ministr Československé republiky dr.Edvard Beneš. V létech okupace se stal palác sídlem státního tajemníka a vyššího vedoucího policie v Čechách a na Moravě, SS-gruppenfuhrera K. H. Franka.
Je ráno 2.října 1941. Zasedací síň Černínského paláce se rojí černo-hnědo-zelenou strakatinou uniforem. Deset minut před devátou je nařízeno zaujmout místa.
Na schodišti stojí majordomus. Ruce drží založeny na prsou, na skeletickém obličeji se rýsují vysedlé lícní kosti. Bývalý poslanec československého Národního shromáždění za Henleinovu sudetoněmeckou stranu. Jeden z bývalých velitelů sudeťáckého teroristického freikorpsu.
Kdyby existoval rentgen na odkrývání nejtajnějších myšlenek, ukázal by v tomto okamžiku Frankovu touhu pověsit na hřebík k bývalým funkcím i funkci státního tajemníka. A ozdobit plášť hodností, jež podle jeho přesvědčení by neměla náležet nikomu jinému, než jemu.
Ano. Funkce říšského protektora. Zatím nesplněná touha.
"Příslušníci strany", upozorňuje zvýšeným hlasem státní podtajemník SA-brigaderfuhrer von Burgdorff, "ještě než promluví říšský protektor, jsem zmocněn důrazně prohlásit: Všechny obergruppenfuhreerovy výroky se budou týkat tajných říšských záležitostí největšího politického významu. Musíte je pokládat za státní tajemství ve smyslu paragrafu 80 říšského zákona. Jakékoliv prozrazení skutečností sdělených na dnešním zasedání bude trestáno smrtí nebo káznicí jako vlastizrada.
Naléhavě vás prosím, abyste toto upozornění nepokládali za formalitu. Jménem říšského protekrora varuji, aby skutečně neproniklo ani slůvko. Za to ručíte bez výjimky každý osobně. Po skončení schůze, než opustíte zasedací síň, musí každý potvrdit přijatou odpovědnost podpisem na protokolu. Nechci připomínat, že jakékoliv písemné poznámky z jednání jsou zakázány."
Tohle patří k esesácké důkladnosti.
Přesto bude vše, co tu Heydrich pronese, zachyceno. A to přesně a doslovně. Stenografickým záznamem. Kdo porušil zákaz? Osobní stenografka Heydrichova. Na čí příkaz? Samozřejmě na Heydrichův. Umístit písařku do sálu tak, aniž kdokoliv z přítomných o tom ví - to zas patří k důkladnosti šéfa sicherheitsdienstu.
Nikdo z červeno-hnědo-zeleného roje, ani ten, který právě úderem deváté vstupuje na pódium, netuší, že by mohl jednou stenografický záznam promluvit před docela jiným publikem, než jaké teď napjatě hledí na osmatřicetiletého šéfa nacistické policie.
"Příslušníci strany, pánové! Z rozkazu vůdce jsem před třemi dny převzal vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha."
První věta a první lež.
Von Neurath je stejně zdráv, jako o třicet let mladší Heydrich. Důvod, proč fuhrer "nemohl nevyhovět" jeho žádosti o "delší dovolenou za účelem obnovení jeho otřeseného zdraví", nespočívá v lékařském dobrozdání.
"Těší mne, že ještě dnes, po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu, protektorátní vlády, úřednický sektor, ale především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru - samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků, ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD...
Vůdcova směrnice, kterou mi dal pro tento úkol - považuji jej za omezený jak časově, tak z jiných důvodů - tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši. Němci musí vidět, že tato část říše je skutečně součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu - má ji hrát, jak mu přísluší - ale že má tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec. V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával státní tajemník Frank. Znamená to samozřejmý lidský, věcný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.
Ještě pár slov úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte hlavně náčelníka bezpečností policie a sicherheitsdienstu. Vidíte ve mně - alespoň jsem si zvykl, že to ve správě tak berete - muže exekutivy, který všechno podle možností hledí vyřešit exekutivně. Tato představa je mylná a falešná, a než vám něco řeknu o problémech tohoto prostoru, chtěl bych i zde už jednou jednoznačně vyjasnit, podobně jako jinde, podle jakého pojetí přistupuji ke svým úkolům jako náčelník bezpečnostní policie, jako esesman a spolupracovník reichsfuhrera SS, jako nacionální socialista.
SS - neboť SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS - jsou úderným oddílem strany všude, kde má být vnitropoliticky zajištěn charakter prostoru a nacionálně socialistická idea. Úderný oddíl, který je vždy o kus vpředu před masou - to znamená být obzvlášť dobře vyzbrojen, být připraven k nasazení a rozumět boji. Znamená to však také, že úderný oddíl nedělá nic, co neodpovídá vůli a plánům ústředního vedení. Ideu nelze zajišťovat jen ve vnějším exekutivním smyslu, plněním úkolů a rozkazů, nýbrž předpokládá to, že se musíme hluboce vcítit a vmyslit do problémů a jednat se znalostí věci - nelze tu vystačit jen s povrchním nazíráním, nýbrž musíme se problémy hluboce zabývat a vnitřně je zvládnout. Tak jdeme jako výkonné orgány, vědomi si poslání vůdce a říše, onoho poslání, jež směřuje přes říši velkoněmeckou k říši velkogermánské. A jestliže mi vůdce při odchodu řekl: Pamatujte, že tam, kde vidím ohroženu jednotu říše, vždy vyberu jednoho z vůdců SS a vyšlu ho, aby jednotu této říše obnovil - můžete si z těchto vůdcových slov odvodit, jaké je celkové poslání SS a tím i můj zvláštní úkol zde...
Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět na svém úkolu a funkci, protože je pěkná a vyplývají z ní reprezentační požitky, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení někoho jiného, a až jej splním, abych mohl hlásit vůdci: Můj vůdce, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání. Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena, budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení problému, na vůdcově rozkazu.
Nechejte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.
Obsadili jsme v Evropě pod vůdcovým vedením nekonečně mnoho prostoru. To je vojenský předpoklad pro vedení a vítězné zakončení války. Aby nám bylo jasno: obsazení těchto prostorů nebude přechodné, rozhodně ne v případě mnoha území, nýbrž bude definitivní. Přitom je lhostejné, jakým způsobem spojíma tato území s říší. To ovšem znamená, že budoucnost říše závisí po skončení války na schopnosti říše a lidí této říše udržet získané prostory, ovládnout je a případně je sloučit s říší. záleží tedy na způsobu, jak jsme schopni s těmito lidmi tam zacházet, vést je a spojit je s námi. Musíme zde vlastně rozlišovat velké skupiny...
Jednu skupinu představují prostory osídlené germánskými lidmi, tj. lidmi, kteří jsou naší krve a vyznačují se proto také naším charakterem. Jsou to lidé, kteří jsou nějak pokřiveni špatným politickým vedením a židovským vlivem. Ty musíme postupně přitáhnout k základům našeho současného nazírání. Jak to tak vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později Dánsko a Švédsko. To jsou prostory, které jsou osídleny germánsky a které budou nějak patřit k nám - zda v konfederaci, jako župa nebo nějak jinak, to si teprve musíme vyjasnit. S těmito lidmi musíme zacházet zcela jiným způsobem, než s lidmi jiné rasy, se slovanskými nebo jinými národy. Germána musíme uchvátit náležitě tvrdě, ale musíme jej - podobně jako náš národ - vést lidsky, neboť jej chceme navěky spojit s říší a dosáhnout, aby s ní splynul.
Druhou skupinu představují prostory na Východě, které jsou zčásti osídleny slovansky. Tam si musíme být vědomi, že Slovan by chápal naši dobrotu jako slabost, že Slovan sám vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s rovnoprávným člověkem, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává. Tam musí v budoucnu vládnout němečtí páni. Po dalším vojenském vývoji budou do tohoto prostoru zahrnuta území sahající až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu. Musí se stát naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé nám musí sloužit jako pracovní síly pro splnění velkých, i kulturních úkolů, a mám-li to říci drasticky, musí nám sloužit jako otroci (als Heloten)."
Heydrich, předkloněn za řečnickým pultem, podrobně vykládá plány na osídlení Polska, na definitivní germanizaci Pobaltí (přičemž Estonci na tom byli podle nacistických rasových hledisek poměrně dobře, Lotyši o něco hůř a Litevci nejhůř), na přechodnou neutralizaci Ukrajiny, kde měl být přiměřeně oživen nacionální separatismus, aby tak byly zpřetrhány ukrajinské svazky s Velkorusy. Jsou to základní obrysy tzv. Generalplan Ost, nacistické modifikace dávného německého "pronikání na Východ" (Drag nach Osten).
"A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že v žádném případě nesmíme ponechat tento českomoravský prostor ve stavu, který by umožňoval Čechům třeba jen tvrdit, že je to jejich prostor. Musí nám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy baštou němectví a v době kolonizace stráží proti Východu, a konečně - jak do dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly Čechy v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, citadelou Evropy. Bylo to způsobeno i tím, že první říšská univerzita, ještě před Krakovem a před Vídní, byla založena zde, v Praze. Zamyslíte-li se pozorněji nad těmito okolnostmi, bude vám bezesporu jasné, jaký osudový význam má tento prostor pro Německo a pro německé dějiny. Přehlédneme-li je, shledáme, že rány dýkou do zad, jež sledovaly porážku říše, vycházely ve většině případů právě z tohoto prostoru.
Tak tomu bylo v kterékoliv etapě němectví, ať už to byl třeba Marbod z Čech, který napadl Armina z kmene Cherusků, ať to byli slovanští apoštolové Cyril a Metoděj, kteří chtěli pod pláštíkem východních náboženských a církevních idejí odtrhnout tento prostor od němectví a tak jej převést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války, dané pražskou defenestrací, nebo ať to je v současné době pokus ohrozit říši ilegálním odbojovým hnutím a vpadnout jí do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.
V posledních týdnech jsme svědky vývoje, charakterizovaného sabotážemi teroristických skupin, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. V posledních týdnech se vyvinula taková situace, že jsme mohli dospět k jedinému závěru - jednota říše byla zřetelně ohrožena, pod povrchem to tu tak vřelo, že jsme mohli dospět k jedinému závěru - je nutné včas rázně zasáhnout."
Mnoho z přítomných tuší, nač nyní Heydrich naráží, přesně však to ví jen on sám, a kromě něho už jen několik lidí z nejbližšího Hitlerova okolí. Relace Heydrichovy tajné služby, sicherheitsdienstu, varovně zaznamenávaly zostřování odporu českého lidu proti okupantům. Únorová měsíční zpráva říká, že stačí již jenom malá jiskra, aby odpor proti okupantům propukl zcela otevřeně. Po vstupu Sovětského svazu do války, jenž je v těchto relacích hodnocen jako velká vzpruha pro české hnutí odporu, se varovný tón tajných hlášení ještě stupňuje. Třebaže gestapo zasadilo v té době odbojovým organizacím citelné rány, jejich vliv a aktivita znovu vzrostly. Rozšířilo se zejména lidové zázemí odboje a dochází dokonce ke globálnímu sjednocení všech jeho různorodých složek na principu odporu vůči okupantům - tak se v českých zemích odrazilo rozšíření mezinárodního rozpětí protihitlerovské koalice. Heydrich se později k tomu vrací a píše ve své relaci z 11.října 1941, kterou posílá přes Bormana Hitlerovi, že situace byla před jeho příchodem nanejvýš kritická a že prý stačilo pouhých čtrnáct dnů, aby se podzemnímu hnutí podařilo zaktivizovat všechen český lid k rozhodnému masovému vystoupení proti okupantům.
Třebaže je zřejmé, že tu Heydrich nadsazuje, aby zvětšil své zásluhy, přece jen takové zprávy měly do jisté míry autentické pozadí, vyvolaly v Berlíně obavy a urychlily ostrá opatření. Jejich vykonavatel tu stojí a hovoří. Není to nikterak líbezná řeč. A teď se Heydrich sevřenými pěstmi podepře v bocích a učiní ostrý výpad proti sálu. Chystal se k němu už od prvního vystoupení z automobilu v Praze. Věděli, že to přijde, a obracejí hlavy k zemi.
"Chtěl bych říci docela otevřeně: tím není vinen jen protivník, vinni jsme také my, Němci. Neboť ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že je to bojová oblast, bojový prostor, kde bez ohledu na nějaké kompetenční záležitosti musí každý jednotlivý Němec za němectví také bojovat a vítězit. Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby přesně věděl: všechno zde je diktováno německým zájmem a v konečné instanci tu rozhoduje říše - říše zastoupená svým vedením, tedy též vámi, pánové. Říše nedovolí, aby se s ní žertovalo, je prostě pánem v domě. To znamená, že ani jediný Němec si nemá s Čechem nijak zadávat - podobně, jako v říši se židy, nesmí se najít ani jeden Němec, který by říkal: ale tento Čech je přece slušný. Můžeme-li o jednotlivcích říkat, že tohle je řádný chlap, o tom budeme uvažovat, až začneme s dalekosáhlým konečným řešením, tedy až při poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomínat - a to je obzvlášť důležité - že na veřejnosti a v kulturním ohledu nesmíme odkrývat žádnou svou slabost, aby si Čech mohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit se někde v hostinci namazat (sich die Nase zu begiessen), tu musíme říct docela otevřeně: jestliže se někdo opije a popustí si uzdu, tak proti tomu nebude nikdo nic namítat, pokut to udělá mezi čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec si počíná ve službě i v soukromí jako pán od hlavy až k patě. Proto jsem nařídil, aby do Prahy přišla ústřední německá policejní stráž, která bude především dohlížet, aby se zde Němci řádně chovali.
Je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že vyvolávat povstání nebo klást odpor je v tomto okamžiku pro tebe škodlivé. To je taktika a linie, kterou se podle mne musíme v této době řídit. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Naše propaganda, různá opatření atd. musí všem prakticky dokázat, že reálně je pro Čecha nejvýhodnější, jestliže v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, že až se to snad s říší přece jen nahne, bude potom zase mít svou svobodu. To nám může být úplně jedno. Hlavní je, aby se choval spořádaně, neboť pro konečné získání tohoto prostoru potřebujeme právě klid a pořádek. Potřebujeme zde klid, aby dělník, český dělník, plně nasadil svou pracovní sílu ve prospěch německého válečného úsilí, aby zde, kde máme k dispozici obrovský zbrojní průmysl, nevázl přísun a nic nezdržovalo další zvyšování zbrojní výroby. K tomu patří i to - smím-li to říct tak naplno - že přirozeně musíme dát českým dělníkům natolik nažrat, aby mohli vykonávat svou práci. Prosím, abyste si to nechali pro sebe, než to dáme do veřejnosti, protože to musíme náležitě propagandisticky upravit - pravděpodobně zvýšíme českým dělníkům příděl tuku tak o 400 gramů, a to je množství, které už stojí za řeč. S ohledem na válku a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech kvůli jistým věcem rozzuřil a vybuchl. A i když musíme být momentálně z určitých taktických důvodů tvrdí, musíme si přesto počínat tak, aby Čech nemohl dospět k závěru - protože nevidí žádné jiné východisko - že musí jít do povstání."
Heydrichova politika se často vykládala jen jako teror, jako holý teror - a úderem teroru také začala. Už z Berlína však přijel do Prahy s chladnokrevně zkonstruovanou představou o míře teroru: chce jej užívat k zastrašení, ale jen natolik, aby nevyvolal hromadný odpor, chce však současně kombinovat teror s demagogií politickou i sociální a vmanévrovat tak jasně protiněmecký národ do pozice, spočívající v mlčenlivé práci pro okupanty. Později tomu říkal neutralizace nebo odpolitizování češství. Kdo se nepřizpůsobí a bude proti okupantům bojovat, toho zasáhne teror. Kdo však bude tiše pracovat, tomu se nic nestane a ještě mu trochu přilepšíme - a může se přitom nakrásně myslet své a snít si svůj neškodný vlastenecký sen. Heydrich se snažil donutit i zlákat potenciálně odbojný národ, aby falešně pochopil svůj existenční zájem a působil ke svému zániku v mylném domnění, že působí ke svému zachování. Své německé spolupracovníky o tom Heydrich nenechá ani chvíli na pochybách, jim to řekne hned a naplno.
"Pro veškeré takové počínání musí stále však platit, ač nevyslovena, základní linie: Tento prostor jednou musí být německým prostorem a Čech tu nakonec nemá co pohledávat. A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení.
Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německy. O konečném poněmčení tohoto prostoru však nechci říci nic v tom smyslu - pokusíme se nyní starými metodami poněmčit tu českou verbež *) - nýbrž říkám naprosto střízlivě: vyjděme od záležitostí, s nimiž můžeme už dnes skrytě začít. Abych získal přehled, kdo z lidí v tomto prostoru je vhodný k poněmčení, musím provést soupis obyvatelstva podle rasového zřetele. To tedy znamená, že si musím najít příležitost, abych mohl zhruba národnostně a rasově ohodnotit veškeré obyvatelstvo - nejrůznějšími metodami a s využitím nejrůznějších postranních cestiček. Ať už to bude pod záminkou rentgenového vyšetření na jednotlivých školách, nebo ať rasově přezkoumám mládež pod záminkou vyhlášení pracovní služby."
Za několik dnů, na nejdůvěrnější poradě za účasti jen deseti prominentů, je už Heydrich dál a diktuje do protokolu: "Podchycení jednoho nebo několika ročníků pod záminkou zřízení táborů pracovní služby, rentgenových prohlídek a podobně neposkytuje jasný přehled, který je bezpodmínečně nutný. Těchto metod se může použít nanejvýš jako doplňkových. Národností soupis může být proveden tak, že se využije vydávání průkazů totožnosti. Tím se také před obyvatelstvem utají, že se pořizuje potřebný jednorázový přehled. Reichsfuhrer SS vzhledem k tomuto návrhu přislíbil, že provádění tohoto opatření nesvěří pořádkové policii, nýbrž bezpečnostní policii. Nejlepší by asi bylo provádět administrativní soupis včetně souběžných lékařských prohlídek vždy po okresech..."
Nyní však Heydrich mluví o základních obrysech:
"Musím získat celkový obraz národa, a pak mohu říci: tak a tak obyvatelstvo vypadá. Jsou tu následující lidé:
Jedni jsou dobré rasy a dobrého smýšlení, s těmi to je jednoduché, ty můžeme poněmčit.
Potom jsou tu jiní, jejich protipól: lidé špatné rasy a špatného smýšlení. Takové lidi musím dostat ven. Na Východě je hodně místa".
V pozdějším svém projevu uvede Heydrich, že by bylo možné vystěhovat Čechy této kategorie do oblasti Severního ledového moře.
"Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně prozkoumat. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. S těmi dobře smýšlejícími špatné rasy to pravděpodobně budeme muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v Říši či jinde a postaráme se, aby už neměli děti... Pak zbývají špatně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, protože tvoří růstově dobrou vůdcovskou vrstvu. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. Nezbude nám nic jiného, než pokusit se usídlit část špatně smýšlejících dobré rasy v Říši, uprostřed čistě německého okolí. A pokusit se je převychovat a poněmčit, nebo, nepůjde-li to, postavit je nakonec ke zdi."
Tak. A konečné řešení, Endlosung pro celý český národ je na Heydrichově ruce, která na roztažených prstech počítá už jenom za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté. Poněmčit, vystěhovat, sterilizovat, zastřelit.
"Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Avšak plánovat a shromažďovat materiál pro uskutečnění těchto cílů, s tím už můžeme začít.
Věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již v mnohém položit základy ke konečnému řešení."
Pokolikáté už nový protektor upozorňuje, že jeho čas v Praze bude krátký? Nikoli, nejde o předtuchu. Na takové nesmysly policejní generál nevěří. Je to prostě naduté gesto pohlavára, jemuž záleží na tom, aby jej podřízení považovali za ohnivou pravici Hitlerovu, která se jako blesk z nebe objeví všude tam, kde je třeba zakročit, rozseknout problém, bez odvolání jej řešit.
"Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak si to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne jít domů. Pánové, pustím bez výčitky a ztráty kvalifikace každého, jenž je dost poctivý, aby mi to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit."
Ne, nikdo v sále se nepřihlásí. Nikdo neřekne Heydrichovi, že tak, jak on nakazuje, to nelze dělat a ať se raději smí vrátit domů. Potleskem vítají šéfa SD a nového protektora.
Stenografka skládá svůj blok, do něhož zachytila pochmurná tajemství státního významu, jejž přednesl na pódiu její pán. Zítra přepíše stenografický záznam na strojopisové archy, které pod pečetí "Geheime Reichssache" poputují do trezoru.
Jednou, zažloutlé mnohaletým uskladněním vydají svědectví.
*) Nacistická metoda germanizace vypracovaná v centrále SS, zamítala tradiční způsoby poněmčování, založené na dobrovolném či nedobrovolném převedení obyvatelstva k německé národnosti. Tento způsob se naopak považoval za škodlivý, neboť k německé národnosti by se mohly přihlásit - a také se přihlašovaly - živly rasově i jinak méněcenné, které by zhoršovaly rasový profil německého národa. Nacisté nadřadili nacionálnímu prvku hledisko rasové a výše si cenili složky německé, avšak podle svých měřítek rasové kvalitní. Vycházeli přitom z představy, že tyto německé rasově kvalitní složky evropského obyvatelstva byly kdysi německé a odcizily se němectví v důsledku nepříznivého dějinného vývoje - proto také razili v této souvislosti termín "regermanizace", tedy zpětné poněmčení.
Můj E-mail